 |
 Spojeni poutem krve a země. |
|
||
Bardův příběhÚvod k Bardově příběhuMým plánem bylo v dubnu 2006 jít domů, ukončit psaní článků, jako je tento, a místo toho se soustředit na svůj život. Na druhé straně mělo Ministerstvo spravedlnosti v Norsku jiné plány a nezákonně mi přidalo k odpykání trestu další dva roky. Takže přece jen budu pokračovat v psaní a budu s vámi sdílet své názory na pohanství a snad také na jiná témata. Sotva si přeju kohokoliv svými články obtěžovat, protože jenom ten, kdo je uvítá, je bude v prvé řadě číst, a pro mě jsou důležité. Potřebuju být tvůrčí a najít ventil pro svou kreativitu, nebo jinak přijdu o rozum. Nacházím se v neplodném prostředí, nicotě jakéhokoliv druhu intelektuálních stimulů a úřady tu dělají vše, co mohou, aby uhasily všechny formy mozkové aktivity, ale já doufám, že můj Bardův příběh tím nebude moc poznamenán.
Varg Vikernes
Cui Bono?
Část I. – Andvariho prstenPán prstenů je v mnoha směrech fascinující kniha. Tolkienova angličtina je fantastická a příběh krásný, ale je v ní ještě mnohem víc než jenom tohle. Jedná se o příběh založený na dávném skandinávském mýtu o temném álfovi (tj. skřítkovi) zvanému Andvari („pečlivá myšlenka“, „ochranný duch“). Jednou Andvari plaval v řece, aby si nachytal ryby, když zahlédl něco zářivého a jiskřícího na dně řeky; uviděl zlato říčních víl (tj. álfů). Andvari byl ještě víc připoután k říčním vílám když je spatřil, ale ty ho škádlily a zesměšňovaly pro jeho ošklivost: měl křivé nohy a svraštělou a tmavou kůži. Plaval za nimi a honil je po dlouhou dobu, ale žádnou z nich nedokázal chytit. Stával se stále rozzlobenějším, a nakonec popadl místo toho jejich zlato. Víly ho prosily, aby jim ho vrátil, a když odmítl, nabídly mu dokonce tělesné potěšení. Andvari na ně jenom zakřičel: „Nechci žádnou z vás ani váš půvab. Vzdám se lásky! Přísahám před všemi bohy, že zlato a síla, kterou mi dá, bude mou jedinou láskou!“ Pomocí magie zhotovil ze zlata nymf prsten. Tento kouzelný prsten mu dal moc nad všemi ostatními temnými skřítky a s ním mohl vytvářet zlaté valouny, tolik kolik jich chtěl – a udělal jich tuny! Tak žil dlouhou dobu, dělal z druhých temných skřítků své otroky a naplnil své četné temné jeskyně zlatem. Pak jednoho dne přišel Loki („víko“, „konec“, „zámek“). Vypůjčil si síť od Rán („loupež“), bohyně vln, kterou používala k chytání nešťastných námořníků. Vydal se do Andvariho tmavé podzemní říše; vlhkými tunely a smůlou zčernalými labyrinty a stinnými prostory, až přišel k obrovské jeskyni pod Zemí. Strop podpíraly mohutné kamenné pilíře a rohy byly tmavé a ponuré. V této rozlehlé jeskyni našel Loki velké, tiché jezero. Vhodil do něj Ráninu síť a chytil Andvariho, který tam byl ukrytý. Loki ho držel za krk a hrozil zabitím temnému skřítku, pokud mu nedá všechno své zlato. Andvari to udělal, ale pokusil se před Lokim skrýt svůj kouzelný prsten. Neuspěl a Loki požadoval, aby mu vydal i tento prsten. Andvari na Lokim žadonil, aby mu jeho drahocenný prsten nechal, a když odmítl, Andvari prsten proklel: od té doby měl přinášet smrt jeho majiteli. Loki se mu smál: kletba seslaná na prsten mu nevadila, protože si ho rozhodně neměl v úmyslu ponechat. Chtěl ho dát, spolu se zbytkem Andvariho pokladu, Hreidmarovi („mořské hnízdo“), aby mohl vykoupit svobodu pro Ódina („mysl“, „myšlenka", „zuřivost") a Hćniho („svést“, „lákat“), které Hreidmar držel jako rukojmí. Nebohý Andvari, Glum (a jistě i Sauron) z Tolkienových knih, je duševně zmrzačen odmítnutím krásných říčních víl a stává se zatrpklým. Je zcela pohlcen svou nenávistí k álfům a naprosto sveden mocí bohatství. Se zlatým prstenem si
udržuje moc nad ostatními temnými álfy, protože právě tak jako on jsou
očarováni svým chtíčem po zlatě. Může je uplatit zlatem, aby mu sloužili.
Působí to pouze na tyto skřítky, protože jenom oni jsou dostatečně duševně
slabí, aby mohli být zlatem svedeni. Každý, kdo od té doby zlato, prokletý prsten, vlastnil je zavražděn. Loki ho přinesl Hreidmarovi, který je brzy zabit svými vlastními syny Reginem („síly“) a Fáfnim („podpláceč“). Jeho synové jsou také brutálně zavražděni. Na konci příběhu dostane prsten Sigurd („vítězná minulost“) po zabití Fáfniho, který se z vlastní vůle proměnil v draka, aby mohl prsten lépe ochránit, ale samozřejmě také on musel zaplatit svým životem. Nerozumná žízeň po zlatě znamená zkázu pro každého člověka. Takové je prokletí nenasytnosti. Tolkien založil svůj příběh o Hobitovi a Pánu prstenů na tomto skandinávském mýtu, a samozřejmě tak učinil Richard Wagner, když psal svou operu o Prstenu Nibelungů, a je snad vše, co nám chtěl Tolkien sdělit svými knihami, toto: obklopte se skutečnou krásou našeho světa a zbavte se prázdné a sebezničující slabosti jakou je chamtivost? Pokud to neuděláme, všichni skončíme jako krutí, sebenenávistní a zbabělí Orkové (tj. temní skřeti): ne nutně fyzicky, ale duševně a psychicky.
Jakékoliv dotazy, připomínky či náměty lze napsat na adresu : |