 |
 Spojeni poutem krve a země. |
|
||
|
Nová pravice. Nacionální pravice se na Západě od konce druhé světové války nachází v permanentní krizi. Dochází zde k občasným výstřelkům, kdy na krátkou dobu zazáří určité uskupení. Toto však poté neodolá soustředěnému útoku demo-liberálních sil, nebo se rozpadne na základě frakčních rozbrojů. Jedinou odpovědí na neustálé frakční štěpení národovců může být vypracování nové nadčasové doktríny, kde půjde více o boj idejemi a důvtipem než silou. Zápas je třeba přenést z ulice na ideologické a kulturní pole a postupovat při tom v případě potřeby i zastřeně. Nemůžeme být neustále neo-něco (neonacionalisté, neofašisté či neonacisté), svět se mění a je třeba přicházet s novými myšlenkami a způsobem boje. Podpořit obrodu Západu lze nejspíše jen ovládnutím elit a státního aparátu zevnitř a nahrazením dosavadní hegemonie levicového liberalismu a marxismu hegemonií obrozeného a radikalizovaného pravicového myšlení. Uskutečnění kulturní revoluce naruby, kdy dojde k vytváření nové elity založené na selekci „nejlepších“, schopné obsadit klíčová místa ve společnosti, kterou tato elita bude poté regenerovat. Vše musím být propojeno ve světonázoru, který ustanovuje soulad mezi zákony přírody a imperativy společenské organizace. Z vědeckých prací etologů a genetiků jasně vyplývá, že člověk je zvíře ( „dravé zvíře“ ), není důvod se tedy domnívat, že není jako ostatní zvířata nositelem genetického dědictví, které velmi silně podmiňuje jeho inteligenci, pohnutky, senzibilitu, ba i mravnost. „Etologie nás učí, že každá společnost má své „alfa“ jedince, to znamená vůdce.“ Žádná lidská společnost nemůže fungovat bez elit. „Podle mého“ napsal Alain de Benoist, „není nepřítelem levice nebo komunismus či snad subverze, ale zkrátka a dobře ona rovnostářská ideologie, jejichž náboženské či laické, metafyzické či údajně vědecké formulace neustále rozkvétají už dva tisíce let, v nichž jsou, ideje roku 1789 pouhou etapou a současný rozvrat a komunismus nevyhnutelným vyústěním.“ Ve 20. a 21. století je rovnostářská demokracie ztělesňována liberalismem, sociální demokracií či komunismem, plodem dlouhého historického vývoje. Dějiny nemají počátek a konec, nemají jasně daný smysl odvíjející se lineárním způsobem. Mají podobu koule, která se může kutálet jakýmkoliv směrem, pakliže jim jejich pohyb vnutí dostatečně silná vůle. Z tohoto zorného úhlu lze časovou posloupnost dvou tisíc let považovat za kruh, který měl začátek, a lze předpokládat, že bude mít i brzký konec. Tento cyklus, odpovídající židovsko-křesťanskému dědictví, musíme odmítat, neboť je založen na iluzi řádu, vyžadovaném jediným všemocným bohem vytvářejícím svět ke svému obrazu. Opuštění polyteismu ve prospěch židovsko-křesťanského monoteismu plodí rovnostářskou utopii. Kde lidé jsou si považování za rovné nejen před bohem, ale i před zákony, a to nejen přírodními. Navíc představa jediného boha obsahuje zárodek univerzalismu a bezduchého totalismu. Buržoazní „atlanticko-americký“ liberalismus a komunismus jsou směry, které z těchto idejí univerzalismu přímo vycházejí. „Komunismus vězní, pronásleduje a umrtvuje těla, naději však ponechává nedotčenu. Západní liberalismus vede k vytváření robotů, klimatizuje peklo a zabíjí duše.“ „Nesnažme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jenž má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledejme hodnoty a normy. Jsou to normy Evropy z dob před obracením na židokřesťanství. Musíme znovu nalézt Evropu“, říká nám Alain de Benoist. To znamená dát do pořádku naši západní civilizaci obnovením hodnot a funkcí, jaké existovalo v pohanském světě. Poté se musíme navrátit k pramenům antického myšlení a odstranit rozlišování mezi lidským a božským, charakteristické pro mesianistickou židovsko-křesťanskou tradici. Tím, že zjevená blízkovýchodní náboženství udělala z jediného Boha bytost odlišnou od přírody a nadřazenou člověku, vnesla do světa zárodky netolerantních dekadencí a odlidštěných totalitarismů. Pouze návrat k duchu pohanství může potlačit tyto úchylky. R.O. Listopad 2008 Zdroj citací : kniha Pierre Milza – Evropa v černých košilích, nakladatelství Thermis, Praha 2005
Komentáře k článku lze umístit na knihu hostů. Jakékoliv dotazy, připomínky či náměty lze napsat na adresu : |