ŽIDOKŘESŤANSTVÍ

Globálně viděno se jedná o světonázor, který přináleží židovství i křesťanství, avšak s tím, že hlavní podobu získal od křesťanství, nejprve jako náboženství, potom (v novověku) jako ideologie.

 Uvedení židokřesťanství do Evropy znamenalo cizorodý prvek a kulturní přelom na kontinentě, který byl do té doby formován panteisticky a polyteisticky. Odtud onen duchovně-kulturní rozkol vědomí, na který narážíme na každém kroku: na jedné straně vědomí prostoupené křesťanstvím, egalitářské a univerzalistické; na druhé straně vědomí pohanské, myslící partikulárně. Vědecký způsob myšlení vznikl a rozvíjel se v Evropě proti duchu židokřesťanství, tedy na základě pohanství. Naproti tomu politické ideologie (egalitarismus, kosmopolitismus, pokrokářství, individualismus) se nacházejí úplně ve vodách židokřesťanského způsobu myšlení. Například marxistické postuláty, nadále strašící (i po skončení historického, etablovaného komunismu) u politické levice, nejsou ničím jiným než sekularizovanými, židokřesťanskými přísliby spásy.

Stejně tak se k protestantské variantě židokřesťanství hlásí americký expanzionismus a „humanitárně“ motivovaný intervencionismus i americký komerční model společnosti. Přitom je ovšem třeba zdůraznit, že židovství (které nebylo dotčeno pavlovským schizmatem) nikdy univerzalisticky ani kosmopolitně nemyslelo, protože v židovství má odjakživa nad jakoukoli jinou představou navrch přikázání „vyvoleného národa“.

Tradiční katolicismus, který se zformoval ve středověku, svědčí však o jisté aklimatizaci, určité „paganizaci“ židokřesťanství: v tom smyslu je pevnější - i když naprosto ne výlučnější - složkou evropské tradice.

Ve skutečnosti pohanství existuje v Evropě všude a je živé, v umění, v kultuře, ve filozofii, v rozpoložení myslí i v lidových zvycích. Stejně tak nelze christianizaci Evropy srovnávat se současnou výbojnou islámskou kolonizací, neboť (evropské) křesťanství bylo vypracováno na základě cizích pramenů samotnými Evropany, kdežto islám - který představuje daleko horší ohrožení než sama amerikanizace! – se vnutil jako celek se vším všudy, bez možnosti „aklimatizace“, a to jako evropské imaginaci a evropským tradicím dokonale protikladné, dokonce smrtelně nepřátelsky smýšlející pojetí světa a společnosti.

Křesťanství vzešlé z 2. vatikánského koncilu, rovnající se návratu k biblickým kořenům raného křesťanství, ovšem představuje s kompromisním, „pohansko-křesťanským“ řešením, rozdchod. Tento rozchod navíc posunuje náboženská dogmata křesťanství do světské sféry, tzn., že politizuje jeho duchovní postuláty, což dlouhodobě muselo nutně posílit zhroucení katolické náboženské praxe. Neboť toto neokřesťanství schválené v letech 1962 až 1965 opustilo svůj liturgický jazyk, latinu (zatímco islám se nikdy se svým liturgickým jazykem, klasickou arabštinou, nerozešel!), podlehlo vábení sirén „modernity“ a ztratilo onu sakralitu, která až doposud prýštila z původní, podprahové, ba instinktivní energie. Ve skutečnosti se ale vrátilo k neevropským, radikálně rovnostářským zdrojům prvotní církve, tedy k ranému křesťanství. Výsledkem byla recidiva ateismu par excellence, jak zhusta ukazují spisy moderních katolických teologů.

Kostely dnes vyhlížejí jako poštovní úřady a se starobylými chrámy nebo katedrálami, které zdobí naše města, nemají už nic společného. Služební preláti mluví jako odboroví funkcionáři. Tím, že zapomnělo na pohanský díl své sakrality se oficiální křesťanství 2. vatikánského koncilu vzdalo kultu svatých a Panny Marie, zničilo vlastní religiózní, tzn. spojující funkci a projevuje se už jen jako osudu evropských národů objektivně škodlivá ideologie. Srovnání s raným křesťanstvím, které se vnímalo jako protestní hnutí proti římskému patriotismu- až k aggiornamentu 4. století - je nasnadě.

Důkazů je habaděj: tolerance oficiální církve, která chce být „ekumenická“, k postupu islámu, systematické směřování církevní hierarchie na trockistické pozice, permanentní podpora etnomasochismu, stejně jako její skoro perfektní soulad s „politickou korektností“ intelektuální třídy a masových médií, přičemž všichni holdují pokryteckému náboženství „lidských práv“. Ortodoxní církev ve východní Evropě naštěstí tento zpěv sirén neslyší. Jinými slovy: katolická církev se pustila do páchání sebevraždy. Opravdovou duši evropských národů s sebou ale nestrhne.

Proč? Protože pokonciliární církev se beze zbytku rozešla s tím, co národ považuje za svaté. I k náboženskému podvědomí evropských národů se obrátila zády. Že jí dnes ovečky houfně utíkají, je toho neklamným znamením. Reklamní strategie (jako „Dny světové mládeže“) na tom také nic nezmění: církev se odsoudila sama, být jednou sektou mezi mnoha, které smete horký vítr islámu.

Takže jak by měli jednat ti, kteří hodlají klást odpor?

Odpověď zní: historický kompromis mezi pravými pohany a katolickými či ortodoxními věřícími, kteří nadále praktikují tradiční evropské křesťanství, je samozřejmě možný. Vůči dnešním protivenstvím, jimž jsme vystaveni, nebude totiž možný odpor bez návratu k něčemu, co bych rád, z nedostatku lepšího označení, nazval „pohanskou duší“, duší, která se hlásí ke dvěma spjatým, neporazitelným božstvům: Apollónovi a Dionýsovi. Pierre Vial tak mohl napsat: „Evropa žila s křesťanstvím, dobře nebo špatně, 2 000 let. To by se nikdy nemělo zapomenout, nikdy vymazat. Je to součást dědictví, našeho dědictví a my ho musíme převzít jako všechny ostatní části: ty, které nás oslovují, i ty, které nás oslovují méně!“ (In: Une Terre, un peuple)

Jinak řečeno: ryzí pohan se vždy postaví proti tomu, že se kostel mění v mešitu, že minaret vytlačuje kostelní věž. Hodnostář oficiální církve je s tím srozuměn! Případ, který jsme už ostatně viděli.

Zdroj: Guillaume Faye: Metapolitický slovník

Překlad: Karel Veliký